Jmenuji se Tadeáš Říha a studuji na Mezinárodní konzervatoři herectví. Můžu o sobě říct, že jsem slušný člověk a snažím se lidem pomáhat. Pro jednou mi to má profese umožnila.

Před několika lety jsem měl kamaráda, kterého šikanovali. Postupně se jeho problémy zvětšovaly, až se rozhodl, že chce opustit tento nespravedlivý svět. Bohužel jsem s tím nemohl nic dělat, protože jsem to nevěděl. A tak jeho nevinný život zhasl, neboť se bál o svých problémech mluvit. Dnes je několik let po smrti a klidně bych se vsadil, že jeho rodiče stále nevědí, v jakých problémech skutečně byl. Je to nespravedlivé, ale na světě není spravedlnost, dokud ji nezjednáme.

To je důvod, proč tento projekt vznikl. Je na čase bojovat. Ne jen mluvit, ale skutečně na problém ukázat. Nikdo z nás si neumí představit, kolik (nejen) dětí, kteří právě čtou tuto zprávu, trpí. Nemůžeme za to vinit rodiče. Dělají pro nás to nejlepší, ale tohle jsou případy, o nichž naši rodiče nevědí, nebo je nechápou.

My studenti víme, co může skrývat Pandořina skřínka, ale bojíme se ji otevřít. I my se bojíme, přesto ji otevíráme světu. Ať se vám to bude líbit, nebo ne, tohle jsou naše pravidla, naše chování, naše víra a náš svět, ve kterém každý den bojujeme o místo k přežití. Opravdu si myslíte, že nás znáte? Stačí se chytit nesprávného člověka, byť jen na chvilku, pak už si nejste jistí ani dechem.

Není to výkřik do tmy. Je to pomocná ruka, kterou snad poprvé podáváme my vám, dospělým, abyste sundali růžové brýle. Moji rodiče už je sundali. Budu vám držet palce, aby se vám povedlo to samé. Je to vaše volba, a i kdybychom měli pomoc pouze jednomu člověku, tak jsem na náš tým pyšný. Budu v tom pokračovat, protože #dokudnasesrdcenezhasnou MÁ TO SMYSL!

Jmenuji se Zuzana Springlová, studuji v Praze Management v reklamě a umění a bydlím na intru.

Napsat s Tádou film byla výzva, která se postupem času stala mnou samotnou. Do postav jsem promítla část svého (zatím) krátkého života… Ať už to byly povahy spolubydlících, moje osobní zkušenosti nebo příběhy mých známých.

První rok na intru jsem byla svými spolubydlícími šikanována. Veřejné přiznání mě děsí, ale říkám to proto, že doufám, že když se přiznám já, bude pro ostatní o něco lehčí přiznat se taky. Šikana, ať už slovní, psychická, fyzická nebo kyberšikana jsou problémy, které řeší polovina dnešní populace. Co je horší, nejsou to jen děti. Šikana je i domácí násilí, znásilnění.

Je až šokující si to pouze představit. A my vám to přinášíme, jako film. Zosobňujeme problémy, dáváme jim tvar. Je jednodušší světu ukázat příklad, než se snažit o šikaně jen mluvit. Snažili jsme se vyrvat kus našich životů a donést jej divákům na zlatém podnose.

Věřím, že všechna práce nepřijde v niveč a pomůže lidem, kteří to potřebují, i kdyby to měl být jen pocit, že nejsou na světě sami, kdo musí řešit podobné situace. Nikoho nesoudíme. Každý má své problémy a měří je svou vlastní vahou. Chceme společnosti otevřít oči a vykřičet do světa, že naše problémy nejsou hloupé a potřebujeme s nimi něco dělat.

Buďme otevření, jednejme o konkrétních případech, protože za každým z nich se skrývá člověk. MÁ TO SMYSL řešit. Je zapotřebí uvědomit si, že #dokudnašesrdcenezhasnou má cenu bojovat!